16.12. 2025 od 16:00h, Slezanka slowbar – Rybí trh 2

Otec. Dcera. Rozhovor. Snaha o pochopení společnosti, umění a světa, v němž oba žijí (tak trochu zvlášť a tak trochu společně). Co zmohou beatnické texty u dnešní mládeže, která chce jen být? 

Jedná se o autorský text v provedení scénického čtení.

Náhradní program:

• Autorské čtení básníka Davida Bátora a malé vystoupení Adána Sáncheze od 18:00 v Slowbaru Slezenka
• Zahájení festivalu v 19:30 ve foyer budovy Hauerova 4
• Představení Rak ve 20:00 v Ateliéru budovy Hauerova 4

Všem se omlouváme za komplikace a děkujeme za pochopení.

Alisa Smolina pochází ze sibiřského Bratsku a od dětství ji provází láska k literatuře a divadlu. Do Česka přijela v roce 2022 a dnes studuje kulturní dramaturgii v Opavě. Píše česky i rusky, ve svých textech propojuje citlivost, humor i odvahu otevírat těžká témata. Její hra RAK se dotýká bolesti, smíření a hledání světla i v nejtemnějších chvílích života.

Aliso, odkud pocházíš a jak ses dostala k divadlu, psaní a nakonec i do Česka?
Narodila jsem se v Bratsku na Sibiři. Ve čtrnácti jsem se začala věnovat divadlu – hrála jsem v souboru 9 Idea a objevila tak svět jeviště i tvůrčího psaní.
O možnosti studia v Česku jsem se dozvěděla v posledním ročníku školy. Chtěla jsem poznat jinou kulturu, proto jsem se přihlásila na jazykové kurzy. Kvůli pandemii jsem však dlouho čekala na vízum a do Česka jsem se dostala až v roce 2022. Pracovala jsem jako recepční i kurátorka jazykových kurzů, ale nakonec jsem se rozhodla pro studium kulturní dramaturgie v divadelní praxi v Opavě.

Kdy jsi začala psát a jak se tvoje tvorba vyvíjela?
Psát jsem začala díky kamarádce, která mi ukázala aplikaci, kde se dají sdílet povídky. Nejdřív jsem tam četla fanfikce, a pak jsem zkusila napsat vlastní texty. V patnácti mi dokonce ředitel divadla nabídl napsat hru – tehdy jsem na to ještě neměla. První dramatický text, RAK, jsem napsala až ve 21 letech.
Miluji klasiky – Bulgakova, Ethel Lilian Voynich a jejího Střečka, nebo Na větrné hůrce Emily Brontë. To byla první kniha, kterou jsem si sama chtěla přečíst.

Jak u tebe probíhá psaní a co tě inspiruje?
Nemám žádné rituály. Píšu kdekoliv – ve škole, v kavárně nebo v tramvaji. Pomáhá mi klasická hudba, dobré jídlo a pití. Inspiraci hledám v současnosti, v problémech lidí i v historii. A i když píšu především rusky, některé texty později překládám.

Jak vznikla tvoje první divadelní hra a kde mohou lidé číst tvoje texty?
Věděli o mně, že píšu prózu, takže když přišla nabídka napsat hru pro festival, nebylo to úplné překvapení. Nejdřív jsem si ale říkala, že to nezvládnu – že jako cizinka neumím česky tak dobře, abych napsala divadelní text. Nakonec mě přemluvila spolužačka a já to zkusila.
Moje texty jsou zatím dostupné v ruštině na webu Fikbook, ale do budoucna bych ráda publikovala i v češtině. Momentálně píšu novou hru Horká linka omluvy.

O čem tvoje hra je a jak bys ji popsala?
RAK je příběh o přijetí vlastní smrtelnosti a o tom, že i v nejtemnějších chvílích se dá najít světlo. Vypráví o mladém muži, který se musí vyrovnat s těžkou diagnózou – osteosarkomem. Není to však jen příběh o nemoci, ale spíš cesta do nitra člověka, kde se fyzická bolest prolíná s hledáním smyslu a naděje.

Jak hra vznikla a co tě k ní inspirovalo?
Miluji slovní hříčky, a tak vznikl nejprve název – RAK – a teprve potom děj, který se kolem něj začal rozvíjet. Většinou píšu o historii, ale tentokrát jsem chtěla téma ze současnosti. Chtěla jsem povzbudit lidi, kteří sami prožívají těžké období, aby v sobě hledali sílu.

Jak se ti hra psala a co v ní mohou diváci objevit?
Nejraději píšu monology – baví mě ponořit se do myšlenek postavy a rozplést je do hloubky. Hra je určena pro všechny od patnácti let, protože téma smrti a naděje se dotýká každého. Objevuje se v ní i symbol sondy Voyager 1, která opustila sluneční soustavu. Stejně jako ona se i Rak vzdaluje od lidského světa a hledá, co leží za hranicí známého.

Kam by ses chtěla posunout dál?
Chci zůstat u divadla a literatury. Cítím v sobě kreativitu a potřebu tvořit. Umění je pro mě způsob, jak sdílet vnitřní svět s ostatními.

                                                                                        Dominika Vichrova

Adam Krybus, bývalý student Slezské univerzity, Filozoficko-přírodovědecké fakulty, Ústavu bohemistiky a knihovnictví, oboru Český jazyk a literatura + angličtina se pravidelně objevoval jako účinkující ve studentských představeních na jednotlivých ročnících Festivalu Na cestě, který pořádají studenti Kulturní dramaturgie. Po dobu pěti let byl takovým pomyslným maskotem festivalu a pojítkem jednotlivých ročníků.

Adame, jaká byla tvá úplně první zkušenost s Festivalem? Jsi rodilý Opavan, čili jsi mohl být nejprve návštěvníkem.

Má první zkušenost s Festivalem Na cestě byla v roce 2021, kdy jsem byl ještě studentem střední školy a čerstvě po maturitě. V té době jsem hrál v inscenaci s názvem Burn Baby Burn. Předtím jsem Festival jako divák nenavštívil.

V čem tě tedy mohli účastníci Festivalu v průběhu let vidět, kromě zmíněného Burn Baby Burn?

V průběhu let mě mohli diváci vidět v inscenacích jako Máma 22, V pasti nebo Ve jménu jistoty. Účinkoval jsem také v performanci 7 lidských hříchů, kde jsem ztvárnil hněv (pozn. redakce: obžerství by Adam asi nezahrál vzhledem k jeho vzhledu).

Tedy – na Festivalu jsi hrál pětkrát a z našich běžných povídání vím, že pokaždé jsi hrál postavu v obleku nebo postava na konci zemřela. Případně obojí dohromady. Jak vnímáš tenhle opakující se aspekt tvých rolí – třeba u Ve jménu jistoty nebo V pasti?

Řekl bych, že v obleku mi to sluší a mám pocit, že si mě spousta lidí přeje vidět mrtvého (řekl s naprosto vážným výrazem). 

Na posledním ročníku Festivalu Na cestě s podtitulem k dospělosti jsme si dokonce zahráli spolu v představení Ve jménu jistoty. Máš od toho již odstup nebo se Ti o tom každou noc zdá? Já už Tě budu asi mít navždy spojeného se starým dobrým pánem financí Hansem Adamskim.

Stejně jako já budu mít tebe navždy spojeného s neúspěšným umělcem Georgem Womserem. Tento kulturní zážitek ve mně stále rezonuje, jelikož si myslím, že to bylo velmi silné. Byl bych rád, kdybychom si spolu ještě někdy v budoucnu zahráli. 

Kdybys měl vypíchnout jedno představení, které by to bylo?

Máma 22. Nejlepší představení, které jsem kdy hrál. Ať už na Festivalu nebo mimo něj. Byla to alterna a já nenávidím alternu. I tak jsem si to užil nejvíce ze všech. Žádné představení nebylo tak dobré, žádné už potom nedosahovalo takových kvalit.

Bylo to super i tím, že jsem musel být pořád fyzicky aktivní – držet se na kruzích, houpat se, mluvit a smát se zároveň. A Kača Szopová (režisérka) nám dělala před každým představením pořádnou rozcvičku – posilování, jóga, fyzická příprava. Člověku se pak hraje mnohem líp. Bylo to stylizované do dospělé alterny – všechno abstraktní, nic konkrétního. A člověk byl úplně v jiném světě.

Navíc mám Mámu 22 spojenou s rokem 2022. To bylo skvělé období v mém životě. Všechno mi vycházelo – měl jsem nabídku do filmu, skvělé studentské divadlo, přátele, studium na vysoké a přítelkyni. Možná i proto je to moje oblíbené představení – protože mi tehdy bylo dobře.

Jak to nyní máš se studiem na Slezské univerzitě? 

Aktuálně nestuduji, ale plánuji se na Slezskou univerzitu vrátit. 

S oborem Kulturní dramaturgie jsi pevně spjat, i přesto, že jsi ho nikdy nestudoval. Dokonce jsi s námi byl i v průvodu Opavou k osmistému výročí. Plánuješ dál setrvat v Opavě a navštěvovat kulturní akce na univerzitě či mimo ni?

V Opavě neplánuji zůstat, ale budu ji často navštěvovat – kvůli rodině, přátelům, a také se rád podívám na další ročníky Festivalu Na cestě.

Jak vnímáš fakt, že tě mnoho lidí vizuálně spojuje s jistým ostravským hercem?

Miluju to. S tímto hercem jsem velmi rád spojován. A úplně nejradši jsem, když třeba v hospodě někdo přijde a řekne mi, že vypadám jako „ten Ostravský herec z Divadla Mír“ (řekl sarkasticky).

Děkuji za rozhovor. 

Tomáš Chudoba