„Rak je příběh o přijetí vlastní smrtelnosti a o tom, že i v nejtemnějších chvílích se dá najít světlo“ říká autorka inscenace Alisa Smolina

12 Říj, 2025

Alisa Smolina pochází ze sibiřského Bratsku a od dětství ji provází láska k literatuře a divadlu. Do Česka přijela v roce 2022 a dnes studuje kulturní dramaturgii v Opavě. Píše česky i rusky, ve svých textech propojuje citlivost, humor i odvahu otevírat těžká témata. Její hra RAK se dotýká bolesti, smíření a hledání světla i v nejtemnějších chvílích života.

Aliso, odkud pocházíš a jak ses dostala k divadlu, psaní a nakonec i do Česka?
Narodila jsem se v Bratsku na Sibiři. Ve čtrnácti jsem se začala věnovat divadlu – hrála jsem v souboru 9 Idea a objevila tak svět jeviště i tvůrčího psaní.
O možnosti studia v Česku jsem se dozvěděla v posledním ročníku školy. Chtěla jsem poznat jinou kulturu, proto jsem se přihlásila na jazykové kurzy. Kvůli pandemii jsem však dlouho čekala na vízum a do Česka jsem se dostala až v roce 2022. Pracovala jsem jako recepční i kurátorka jazykových kurzů, ale nakonec jsem se rozhodla pro studium kulturní dramaturgie v divadelní praxi v Opavě.
Kdy jsi začala psát a jak se tvoje tvorba vyvíjela?
Psát jsem začala díky kamarádce, která mi ukázala aplikaci, kde se dají sdílet povídky. Nejdřív jsem tam četla fanfikce, a pak jsem zkusila napsat vlastní texty. V patnácti mi dokonce ředitel divadla nabídl napsat hru – tehdy jsem na to ještě neměla. První dramatický text, RAK, jsem napsala až ve 21 letech.
Miluji klasiky – Bulgakova, Ethel Lilian Voynich a jejího Střečka, nebo Na větrné hůrce Emily Brontë. To byla první kniha, kterou jsem si sama chtěla přečíst.
Jak u tebe probíhá psaní a co tě inspiruje?
Nemám žádné rituály. Píšu kdekoliv – ve škole, v kavárně nebo v tramvaji. Pomáhá mi klasická hudba, dobré jídlo a pití. Inspiraci hledám v současnosti, v problémech lidí i v historii. A i když píšu především rusky, některé texty později překládám.
Jak vznikla tvoje první divadelní hra a kde mohou lidé číst tvoje texty?
Věděli o mně, že píšu prózu, takže když přišla nabídka napsat hru pro festival, nebylo to úplné překvapení. Nejdřív jsem si ale říkala, že to nezvládnu – že jako cizinka neumím česky tak dobře, abych napsala divadelní text. Nakonec mě přemluvila spolužačka a já to zkusila.
Moje texty jsou zatím dostupné v ruštině na webu Fikbook, ale do budoucna bych ráda publikovala i v češtině. Momentálně píšu novou hru Horká linka omluvy.
O čem tvoje hra je a jak bys ji popsala?
RAK je příběh o přijetí vlastní smrtelnosti a o tom, že i v nejtemnějších chvílích se dá najít světlo. Vypráví o mladém muži, který se musí vyrovnat s těžkou diagnózou – osteosarkomem. Není to však jen příběh o nemoci, ale spíš cesta do nitra člověka, kde se fyzická bolest prolíná s hledáním smyslu a naděje.
Jak hra vznikla a co tě k ní inspirovalo?
Miluji slovní hříčky, a tak vznikl nejprve název – RAK – a teprve potom děj, který se kolem něj začal rozvíjet. Většinou píšu o historii, ale tentokrát jsem chtěla téma ze současnosti. Chtěla jsem povzbudit lidi, kteří sami prožívají těžké období, aby v sobě hledali sílu.
Jak se ti hra psala a co v ní mohou diváci objevit?
Nejraději píšu monology – baví mě ponořit se do myšlenek postavy a rozplést je do hloubky. Hra je určena pro všechny od patnácti let, protože téma smrti a naděje se dotýká každého. Objevuje se v ní i symbol sondy Voyager 1, která opustila sluneční soustavu. Stejně jako ona se i Rak vzdaluje od lidského světa a hledá, co leží za hranicí známého.
Kam by ses chtěla posunout dál?
Chci zůstat u divadla a literatury. Cítím v sobě kreativitu a potřebu tvořit. Umění je pro mě způsob, jak sdílet vnitřní svět s ostatními.

Dominika Vichrova